Le Pneumatiq: Máme v záloze kolaboraci s Ivanem Mládkem

Kdy projekt Le Pneumatiq vznikl a kdo za ním stojí? Popř. proběhly během jeho existence nějaké personální změny?

Nápad vznikl před cca dvěma roky, kdy jsem začal pozorovat, že moje vlastní tracky, které jsem v té době pouštěl jako DJ, mají celkem ohlas a lidi během nich neodcházejí znuděně na bar, ale naopak zůstávají na parketu a snaží se kroutit... (smích) Také se mi už začal zajídat DJing, takže postavit živý projekt byla logická cesta dál. Repertoár do začátku jsem měl, takže jsem už jen přemýšlel, jak ten živý projekt postavit. Prvního jsem oslovil MCho Adrenalina, se kterým jsme už půl roku měli nejúspěšnější taneční projekt na světě - bohužel jsme ale do té doby nic nenatočili – ale vymyšlený jsme to měli dobře...(smích). A protože týpek za mašinkama a samotnej MC nikoho moc neohromí, tak následovala nabídka pro bubeníka Armyho. V téhle sestavě jsme absolvovali pár prvních koncertů. Pak po jednom koncertu a noci strávené u fanynky, přišel Army s tím, že už ví, jak tu naší kapelu udělat ještě lepší, než je – u té fanynky totiž viděl na zdi vedle sebe plakáty A-Ha a Beatles. Takže z toho logicky vyvodil, že Beatles jsou slavnější proto, že je jich víc. Začali jsme tedy shánět čtvrtého do bandy a dostali jsme doporučení na bývalou zpěvačku Rapmasters Miss Blueberry. Ta mezi nás zapadla, protože to není žádná vyfintěná madam, ale spíš další parťák na bar. Takže jsme teď ve čtyřech a doufáme, že v téhle sestavě vydržíme co nejdéle – tedy aspoň do doby, než začne Army tvrdit, se Rolling Stones jsou přece slavnější než Beatles a začínali v pěti...(smích)



Proč název Le Pneumatiq a kdo ho vymyslel? Má to nějaký zvláštní význam?

Ten název jsem vymyslel společně s Hoffym M ze Skyline na dovolené v Chorvatsku asi před pěti lety podle jednoho nafukovacího kruhu. Chtěli jsme v té době udělat společný projekt v sestavě já, Hoffy M, Juanita Juarez, MC Nu C a Dr. Karry. Nakonec to ale skončilo jen u pár instrumentálních nápadů. Když jsem pak stavěl kapelu, tak jsem si na ten název vzpomněl a s požehnáním kluků jsem ho i použil. Co se týče významu, tak to vlastně nic neznamená i když to zní jakoby francouzsky, protože gramaticky je ten tvar sprasenej. Nicméně jsme velmi překvapení vzděláním místních promotérů a pořadatelů, kteří náš název pravidelně opravují do správného tvaru – bohužel nám o tom nikdy neřeknou, takže se pak vždycky při pohledu na plakáty chytáme za hlavu …(smích) Jednu nespornou výhodu tenhle název ale má – skoro každý si pod tím názvem představí pořádnej pupek neboli pneumatiku, takže my můžeme klidně všichni přibrat sto kilo, ale každého kritika - estéta odpálkujeme s tím, že je to v rámci image kapely... (smích)

Právě vám vyšla debutová deska Beat Safari. Jak dlouho jste na ní pracovali a jak by se dala ve stručnosti představit?

Ta deska je takový shrnutí začátků Le Pneumatiq. Jsou tam songy, které hrajeme od začátku na koncertech, a patří k těm základním kamenům naší tvorby. Je tam ale i song, který už na koncertech nehrajeme, ale na desce je vynikající. A v neposlední řadě tam jsou už i novinky, které naznačují, jakým směrem se budou Le Pneumatiq ubírat do budoucna. Záměrně neodpovídám, které songy patří do které kategorie, protože pak by to měli posluchači moc jednoduchý a další deska by je už nepřekvapila…(smích)
Jinak na desce jsme pracovali asi čtyři měsíce – mohlo to být méně, ale hlavní podíl na tom čase nese „Luna v kozorohu“, což je náš výraz pro nevysvětlitelné komplikace, které nahrávání po většinu času provázely. Například jsme museli vždy brát do studia majitele půjčené zvukové karty – který sice jen přišel, zmáčknul čudlík power a jel zase přes celou Prahu domů, ale muselo to tak být, protože jakmile jsme ten čudlík zmáčknuli my, tak karta nefungovala – prostě ta mrcha poznala, kdo jí zapíná… Jen za taxíky pro zapínače karty jsme utratili skoro to, co většina kapel dostane od firmy na celou desku.

Spolupracovali jste na této desce s někým? Jsou tam například nějací hosté atd.?

Měli jsme vytipované možné spolupracovníky a hosty co se týče muziky. Prakticky se všemi už byla spolupráce dohodnutá, ale vždycky jsme pohořeli na termínech – nestíhalo se to zrealizovat buď z jedné, nebo z druhé strany. Je to velká škoda, protože některé kolaborace měli být vtipné už sestavením hostů – např. track, který nakonec na desce není, s námi měl nahrávat jeden MC z Anglie (modří už vědí) a na muzice se měl podílet Ivan Mládek – bohužel MC zrovna dodělával svoji desku a díky zpoždění, které jsme nabrali zase my na nahrávání vokálů, jsme nestihli ani Ivana…
Nakonec jediným, ale o to cennějším hostem je Honza Muchow, který si kvůli nám na čas nechal vystříhat číro a nahrál nám punkové kytary do skladby Life…(smích) Jinak na desce se podílela spousta lidí – vyzdvihnul bych především Ecsona Waldese, který desku zvukově perfektně doladil (a že to nebyla s podklady, které jsme mu dodali, žádná sranda...). Některé vokály nám pomáhal nahrát Matouš Godík (ZKA4T) a nemalá spolupráce přišla i od našeho dvorního live zvukaře Dominika. A nesmím samozřejmě zapomenout na "Lunu v kozorohu"… (smích)



Často bývá v souvislosti s Le Pneumatiq zmiňováno to, že jste předskakovali Freestylers. Jak se vám líbí jejich hudba? Máte k nim nějaký blízký vztah?

K Freestylers máme ze zahraničních kapel asi nejbližší vztah. Ještě blíž máme sice k Visionary Underground, ale s těma jsme se poznali až potom, co jsme odehráli společné koncerty. U Freestylers je to jiné – já osobně je obdivuju už od jejich první desky. V té době je tady znalo asi jen pár zasvěcených a já si tehdy jel pro jejich desku až do Švýcarska. Byl jsem na všech jejich vystoupeních v Čechách a vždy mne totálně rozsekali. Když pak měli znovu přijet jako kapela a zahrát jako hlavní hvězdy na oslavě narozenin Roxy, tak jsem dostal nabídku hrát po nich jako DJ. Okamžitě jsem začal tlačit na to, abychom s Le Pneumatiq mohli hrát i jako předkapela. Musím moc poděkovat lidem z Roxy, že kvůli nám zkontaktovali Freestylers a požádali je o potvrzení, že před nimi můžeme zahrát – když pak z klubu volali, že Freestylers souhlasí, vzpomněl jsem si na tu cestu do Švýcar a nechtěl tomu všemu věřit… Po našem předskočení jsem to nevydržel a šel za nimi do šatny – zrovna se chystali na své vystoupení, a tak jsem se zeptal "Jaké to bylo?!" – myslel jsem, že nás odzívnou, protože takových předkapel už měli asi dva milióny, ale hned začali, že "naprosto fantastické" a "hned bychom si to dali ještě jednou" – byl jsem z toho jako opařenej, že jsme se jim tak líbili… ovšem jen do té doby, než jsem zjistil, že během našeho koncertu byli někde na večeři… takže v nějaký pražský restauraci asi fakt dobře vařej... (smích)

Stejně jako Freestylers i vy jste "škatulkováni" jako breakbeatová kapela? Jak byste svoji hudbu popsali vy sami?

Vycházíme z breakbeatu, stejně jako Freestylers. Ale podle mne stejně jako Freestylers breakbeatová kapela nejsme. Hrajeme prostě taneční muziku. Pod pojmem breakbeatová kapela si totiž představuju kapelu, která hraje čistý breakbeat od začátku do konce – což my nehrajeme, protože tuhle „rasovou segregaci“ nepodporujeme…(smích) My teď třeba přesahujeme čím dál tím víc do drumandbassu, ale nevyhýbáme se ani pomalejším tempům. Takže základ z breakbeatu ano, ale striktně breakbeat ne. Pobavila mne teď jedna recenze na naši desku v nejmenovaném časopise, kdy za náš největší problém označili to, že nemáme jasno v tom, co chceme hrát a že každý song zní jinak. My v tom ale máme pekelně jasno – chceme hrát právě tak, aby každý song zněl jinak... Kapely, které zní pořád stejně, jsou pro mne nudné. Když poslouchám novou věc od známé kapely a vím, co zpěvák za pět vteřin zazpívá, tak pro mne ten poslech ztrácí smysl. Takže co do naší muziky stylově narvat půjde, tak tam narveme, i kdyby to měla být třeba dechovka – hlavně to musí být barevný.

Další věcí, kterou hudební časopisy a servery v souvislosti s vámi často citují, je práce na hudbě k českému filmu Pusinky. Jak jste se dostali k práci na tomto filmovém soundracku?

Dělal jsem před pár roky s Honzou Muchowem na hymně pro fotbalovou Slavii. Od té doby se občas potkáme na fotbale, takže Honza věděl, že děláme Le Pneumatiq. Pak slyšel náš song na CD, které bylo přibaleno k jednomu časopisu, a volal mi, že se mu to líbí. A za týden volal znova, že dělá na Pusinkách a rád by tam do jedné scény použil právě tuhle naši věc – tak jestli nejsme proti, a že by rád slyšel s režisérkou i něco dalšího. Tak jsem mu vypálil naše demo. Pak se asi měsíc nic nedělo a my jsme mysleli, že je to už asi pasé. Ale pak přišla od Honzy SMS, že nám bude volat producent toho filmu, aby se dohodl na té skladbě. Jenže ten zavolal a začal místo dohody na jedné skladbě diktovat další, které chce – a těch bylo nakonec pět. Měli jsme sice trochu strach, co to bude za film, ale uklidňovalo nás to, že „Honza by přece na žádný srajdě nedělal“. Když mi pak na jedné koordinační schůzce Honza pouštěl scény, kam přijde naše muzika a já tam viděl dvě holčiny, jak dělají docela ostrou lesbishow v autě, tak mi z toho houplo... A od té doby jsem byl v klidu, protože bylo jasný, že tenhle film prostě srajda bejt nemůže.



Je nějaký rozdíl mezi skládáním tracků na filmový soundtrack a mezi skládáním tracků na vlastní desku?

My jsme přímo pro film pouze jednu skladbu předělávali – i když z té původní skladby zbyla vlastně jen rytmika, takže se jednalo prakticky o novou věc. Zbytek skladeb byl do filmu použitej tak, jak je většinou normálně hrajeme. Takže to ani vlastně nebylo klasické skládání pro film – prostě použili naše skladby. A rozdíl mezi soundtrackem a deskou samozřejmě je – na soundtracku neovlivníme třeba pořadí skladeb, takže jsme se tam nepouštěli do žádných krkolomností, co se týče aranží skladeb. Naproti tomu na desce už jsme od začátku věděli, že skladba Heroes bude poslední, takže jsme se nebáli ji lehce protáhnout... A ještě jeden zásadní rozdíl tady je: Když děláte na soundtracku, tak na premiéře sedíte v křesle, žerete chlebíčky a jste v klidu. Ale když děláte na desce, tak se při křtu potíte na pódiu jak prase a pak žádný chlebíčky nedostanete…(smích)

Debutová deska je venku a co chystáte teď?

Teď bychom tu desku asi měli zkusit prodat... (smích) Naše vydavatelství do nás nasypalo docela dost peněz, takže se musíme snažit, aby se jim to aspoň trochu vrátilo.Víme, že to bude v době stahování asi těžký, ale na druhou stranu věříme, že ti, kterým se naše tracky líbí, nás podpoří právě koupí originálu našeho CD. Právě proto jsme se snažili nabušit booklet CD, dělali v něm rébus a přidávali do CD samolepky – chceme prostě zvýhodnit ty, kteří do nás ty dvě stovky investují oproti těm, kteří si to stáhnou zadarmo. Ta matematika je totiž docela neúprosná – když to všichni stáhnou z internetu a firma na nás prodělá kalhoty, tak nám už těžko nabídne vydání druhé desky... A my bysme ještě aspoň jednu docela rádi vydali – máme totiž pořád v záloze tu kolaboraci s Ivanem Mládkem (smích).