Report z Absolut Inspiration by Ecstasy Of Saint Theresa od Myclicka

Tolik jich chce být právě ve středu v extázi...

Absolutně jsem to podcenil! Měl mě varovat ten vyprodaný koncert na Nové scéně ND pro pár nejrychlejších, známé a maximálně pár známých známých... Měly mě varovat i všechny ty dotazy: “Jdeš ve středu na Extázi?“ Obvykle v půl deváté, teď raději v osm a stejně to bylo pozdě. Už se hrálo a už se tu také vinula dlouhatánská fronta na šatnu. 100x můžete klub předělat, ale pokud vám ve stejný čas dorazí na stejné místo stejně nažhavené publikum, neuděláte s tím vůbec nic. A já jsem si rozhodně brnění z trpělivosti s sebou nevzal... Co s tím? Bundu do ruky, tašku plnou desek pod sebe a u příjemné muziky tak nepříjemně trpět na jedné noze. Tohle naštěstí nebyla ani svatá Tereza, ani svatá Kateřina... Tam vpředu seděli tři muži s kytarami na klíně a jedna žena s cellem mezi nohama. Tak tihle všichni jsou prosím pěkně navzdory názvu - Republic Of Two. Jen další z projektů, v němž figuruje také všeuměl Gregory ze Southpaw. Jak by řekl sám ředitel Radia 1: “Já už se v těch Gregoryho projektech nějak nevyznám...“


Republika, kde se zpívá jen potichu - tedy Půlnoční království?!

Tenhle, jako by byl určen pro všechny milovníky táborových ohňů, když se venku smrákne a nad praskáním polínek a pozorováním jiskřiček se teď nese příjemný hlas a vzduch tak něžně rozvibrují struny. Nic víc v tu chvíli k životu nepotřebujete. My jsme to v tomto okamžiku potřebovali snad jen o něco víc nahlas. Dostat se k ohni blíže, bylo totiž zcela nemožné – všude už někdo stál a rozhodně netoužil ani za mák po tom, abyste se vy postavili před něho. Do zpěvu se průběžně zapojili všichni a právě ty skladby, v nichž každý anglicky vyprávěl ten svůj příběh, aniž by se se svým sousedem o židličku vedle hádal, patřily k těm nejzdařilejším... “I don´t know why...“ pěl teď srdceryvně Mikoláš Růžička ve skladbě Misunderstanding a já jsem vlastně také nevěděl, proč jsem si nepospíšil a proč je nás tu prostě tolik. :( Zvlášť, když ta hudba “Extáze“ je taková... “Divná!“ Tedy rozhodně nic pro masy. Rád bych jim za to jejich počínání zatleskal, ale měl jsem plné ruce – kam si asi stoupne ten kordón dole, až se zbaví ošacení?!


Čtyři roky čekání na extázi už jsou minulostí...

Zhruba dvacet minut před půl devátou sehraný kvartet polohlasně přihodil ještě poslední ze svého repertoáru a manévry mohly začít. Tohle odnést, tamto přinést, ještě to o něco poponést, vyzkoušet jednotlivé majky, i zda klávesy od zvukovky ještě stále klávesují. To bubenická souprava, té se nic stát nemohlo - byla až úplně vzadu v tom levém rohu za průhlednou ohrádkou – ta bude jistě v pořádku. “Užijte si extázi!“ křikl ještě Gregory při odchodu svou poslední větu a užívání mohlo začít... Ještě vše ponořit do úplné tmy, najednou tam vpředu začala tak divně praskat elektřina, jako by snad špatný kabel k reproduktoru v půli cesty jiskřil, a pár minut nato byl i takhle na dálku patrný pohyb... Maskovali se, filutové – také oni měli černě sladěné úbory, pouze vokalistka si troufla do béžové. Tma tmoucí tu však byla nutná! Součástí vystoupení byla totiž jakási light show pod vedením Jindřicha Trapla. Ano, to je ten, který v tomto místě na levém balkónu coby JTR vtiskl mnoha povedeným večírkům působivou a za nic na světě neodpáratelnou vizuální podobu... Katka Winterová se slušivou ofinkou teď zcela uprostřed stála u mikrofonu a za ní se na stojanech rozsvěcely a zase uhasínaly elektrické svíčky.


A zase! Čím jednodušší, tím lepší...

Zvláštní, jak v té přemíře efektů s celým spektrem barev, na které si jen vzpomenete či ostrých laserů najednou něco tak strašně jednoduchého a na první pohled zcela fádního, tak krásně vynikne. Škoda jen, že tak komorní spolu s příjemným posezením jako na té Nové scéně, to zde na stojáka a s tímto množstvím natěšených lidí být prostě nemůře... A tak jsem zprava vdechoval ostře kořeněné Kenzo, zleva čas od času zavanula svěží vůně Gucci a z Dolce & Gabanna, v modré sametové krabičce přede mnou, už se mi trošku točila hlava. Přesto mnohem lepší než lecjaká víkendová párty, kdy je pot tanečníků cítit na metry daleko. Tohle publikum bylo zkrátka jiné, jen nás tu bylo trochu víc a všichni teď natahovali krky, aby ji také zahlédli... Žádné falešné průpovídky hned na úvod o tom, jak nás zase ráda po těch čtyřech letech všechny vidí, začala zpívat hned, co svá ústa přiblížila k mikrofonu na dotek. Odkud se vlastně vzal ten medový hlas? Odkud se vlastně vzala ta skvělá anglická výslovnost? A proč s těmito devizami tolik šetří a nevydává s Extází novou desku rok co rok, jako to dělají ti ostatní? Zřejmě jenom tak si tahle parta může zachovat tu záviděníhodnou vzácnost!
 

A kdo pozná tuhle? A kdo tuhle?

Honza Muchow s basou proklatě nízko se teď se svou dlouhou postavou začal klátit do rytmu a prostor podmazával jejich pověstnými hlubokými tóny. Stále potichu... Vážně to takhle komorní Dušan Neuwerth za tím velkým mixážním pultem na druhé straně sálu chce i v té velké Roxy? Tohle je poněkud větší komůrka. :( A proč vlastně nehrají reproduktory nad balkónem? Možná proto, aby bylo barmany slyšet, že točené pivo už není a nebude. Ačkoliv Kateřina hodlala ve svém mlčení před fanoušky pokračovat, trapnou chvíli ticha mezi dvěmi písničkami vysvětlit musela... To se jen Karel za klávesami neslyšel tak, jak potřeboval a ona se teď stala jeho tlumočnicí se zvukařem. Kouzelně osvětlila publiku, o co tady vlastně běží a pak se jen po pár jeho úhozech optala: “A vy slyšíte kláves?“ Slyšeli jsme kláves a moc dobře! Ty další malé byly schovány hned za Honzou Muchowem a pokud na ně tak ledabyle nekouzlil on, v jednom případě se ze zpěvačky stala klávesistka a hezky (až moogovsky) na ně zamňoukala. Tohle nebyly ty klasické písničky typu: sloka – refrén, sloka – refrén, mezihra a povinný fadeout... Jak bývá u Extáze zvykem, hudební podklad byl v poměru se zpěvem, navíc si jednotlivé skladby prošly koncertním faceliftem. A ten byl nejvíc patrný u jejich klasiky (pokud už se to dá tak říci) I´m (Not Really) Optimistic.
 

Příliš dlouhé čekání na čtvrtou desku...

Málokdo tušil, co se z toho warpovského drhnutí a škrundání, s nímž by takový Aphex Twin určitě zabodoval, nakonec vyvine. Hezká úprava, příjemný experiment... Přestože by, vyjma toho jednoho, žádné rádio do své hitparády tuhle věc za nic na světě nikdy nezařadilo. Na novou desku fanoušci stále čekají a tak musel být logicky na programu večera pouze repertoár z těch tří předchozích. Ze stejného důvodu nebylo co křtít, ovšem hosta na pódiu jsme se přeci jen dočkali a to ne jen tak hosta ledajakého. Please The Trees mě před třemi roky bavili už coby předskokani Tata Bojs a ten nejvýraznější z nich, tedy Václav Havelka, si tu s nimi alespoň na těch pár minut zahrál na další dlouhokrkou kytaru a samozřejmě také zazpíval. Příjemné oživení s neméně příjemným hlasem, slušelo by jim to spolu... Opravdoví fanoušci výskotem přijali ty známější věci a “hitovější“ skladby jako třeba Neon (tady v téměř breakbeatové úpravě), mě osobně i takhle na dálku a s tímto zvukovým handicapem pohladili tou něžnou Happy R. Nebyla však před koncertem řeč o nějakých Katčiných svítících šatech? Stále se nám ne a ne rozsvítit jako vánoční stromeček a to už máme o něco víc než hodinu pryč a oni předčasně vyklízí pole. Jen blázen by před takto nahuštěným sálem nepřidal...
 

"Hezké šatičky, kolik stály?"

Tak přece! Tyhle sundat, tamty navléct – jako by snad herečka činohry Národního divadla měla zahrát co možná nejpřesvědčivěji krásnou mimozemšťanku obklopenou tou nejdokonalejší technikou v šatech, v nichž se na té jejich planetě cítí tolik dobře. Nový odvážný pohled na garderobu budoucnosti nabídla stylově Denisa Nová. Hezky ji ty LED diody zalily světlem, které oči nebolí a každá z dam v sále by s nimi jistě byla královnou večírku. A vůbec by na něm nemusela hrát skladba Gun And The Stars, že? :) Björkovina jako vyšitá, pak ještě jednu a pak další odchod do zákulisí... Budou tak krutí? Tak přeci – Samotářská For That Moment se sem právě v tento moment, tedy pouhých pár minut před desátou, ještě vejde. K úplné dokonalosti chyběly snad už jen ty samply Macháčkova zhuleného hlasu. Nakonec ta Kateřina nebyla tak strašně odtažitá, v průběhu vystoupení jako dvojnásobná matka zahrála i všem těm, kteří už také mají svá robátka a ještě poprosila o spolupráci při vyzpívávání refrénu. A ti v prvních řadách ji samozřejmě velmi rádi poslechli...
 

Konečně místo... A konečně ticho?! Absolutní...

Než se prostor změní v one man show, bylo třeba vše pečlivě sbalit a uklidit a to včetně přepojování mixážního pultu. Stejně jako s železnou pravidelností na Free Mondays nyní do běla rozžhavené publikum na DJe nepočkalo a obsadilo bary a šatnu a doteď plný parket se jako mávnutím toho kouzelného proutku zcela vyprázdnil. Radeq Brousil alias Call Me Radeq teď svou divokou muziku z notebooku pouštěl pouze pro několik postávajících. :( Chytnou se po pár hltech zasloužených tekutin a po poklidném a tichém vystoupení to konečně na prořídlém parketu rozbalí? Šlo to ztuha, ale v jedenáct hodin, když jsem se sbíral k odchodu, už nějakou tu odezvu ze svého vyvýšeného stupínku mohl hráč této noci zaregistrovat. Absolutně spokojen jsem určitě neodcházel, ale za to kapela rozhodně nemohla. Takže díky za tenhle návrat a snad se ty pauzy nebudou prodlužovat...

foto: gonza gonza@techno.cz