Report z EuroConnections od Myclicka

"Jen přijďte na nákup znalostí na náš workshop. Je v akci!"

Palec nahoru za to, jak se v Akropoli snaží a jak se rovným dílem starají o blaho vystupujícího, ale i o toho jeho tvorbu sledujícího. Tedy už žádný itinerář typu: vyzvednout na letišti, zvukovka, večeře, koncert, vyplatit, zavolat taxíka a pak jen ze slušnosti připojit větičku "Thank you, it was so amazing and so exciting..." Vždyť pro každého domácího muzikanta je přeci čest stát od svého idolu pouhých pár centimetrů a slyšet z jeho úst pohled na věc, co ho při tvorbě inspiruje i snažit se přijít na kloub tomu, co ho vlastně dělá tím jedinečným. Sláva workshopům, které se tu rozmáhají a možná se stanou i pravidlem. Takto v květnu pohovořili Stefan Leisering a Axel Reinemier z party Jazzanova, aby se o něco později blýskli na pódiu, kde předvedli své znalosti i um v praxi a k velké radosti organizátorů také Maxence Cyrin na něj kývl. Naopak k mé velké smůle jsem jako pracující člověk nemohl sedět na dvou židlích současně a vzhledem k tomu, že té práce bylo až nad hlavu, s hlavou v oblacích jsem při baletění žižkovskými ulicemi mezi zbytky tajícího sněhu snil o tom, že alespoň část vystoupení souboru Bohemia Balet ještě stihnu.



Bez baletu bos, zato před tolika pisoáry...

V ten den mi skutečně nebylo přáno! :( Krátká fronta na šatnu svědčila o tom, že už jsou všichni na místě, to nepříjemné ticho dvacet minut po osmé, že se před chvílí dobaletilo. Prostě smolař. :( Vždyť, kdy jindy si v oblíbeném klubu užijete tanyny od profesionálů?! Teď už jen v rychlosti proběhnout foyeur, v němž pár zájemců na zdech právě obdivuje v rámci výstavy Univalvia fotky nejrůznějších pisoárů po českých putykách a najít si místo, z něhož toho bude co nejvíce k vidění i k náslechu. Na parketu to i teď poměrně vřelo, takže opět balkón? I tady byly všechny židličky a zcela nezvykle včetně těch přímo u jeho ochozu obsazeny, nezbývalo tedy nic jiného, než se zařadit k těm přihlížejícím a mistra očekávajícím. Slušně je to baletní číslo rozpálilo, teplota zde nahoře opravdu značná... Letmý pohled dolů a člověk hned věděl, kdo je tady dneska pánem! Vždyť kromě malého stupínku, na němž teď trůnil ten obrovský černý klapkobřinkostroj z továrny Steinway & Sons, která je pro muzikanty po celém světě vyrábí již přes 150 let, jste na pódiu už o jiný nástroj nezavadili.



Pšt! Pokud budeš hlučet, tak on nezačne!

Pravda, byla tu ještě ta samá hnědočervená židlička jako pro osazenstvo balkónu a nad oním výstavním kouskem se sklánělo pár mikrofonů, ale jinak už vůbec nic. Pusto, prázdno. Při vší úctě ke vzácnému hostovi, nebude to trochu nuda, když basa tvrdí muziku a bicí všechny nástroje tak vzorně vedou?! Uvidíme, uslyšíme, ale kdy? Stále jen to skvěle nasvícené elegantní křídlo a nikde nikdo, kdo by se ho ujal... Tak teprve ve tři čtvrtě na devět uvítala muže v černém bouřlivá vlna potlesku. Posadil se za tu obrovskou věc a dlouho zůstal bez hnutí. Koncentroval se a ten doznívající aplaus a hlahol pod ním mu tuhle činnost vůbec nezjednodušovaly. "Pššššt!" začali teď někteří mravokárci syčet na své kolegy a konečně - teď se tu rozhostilo ticho takové, že i ten upadnutý špendlík by byl na pódiu slyšet. Pravačku i levačku ten muž zvolna zvedl do vzduchu, aby je vzápětí položil na tu vyrovnanou řadu bílých a černých kláves a poprvé se skrz svých deset prstů vyjádřil. Takhle tedy vypadá depešácká Behind The Wheel v jeho podání a zatímco tehdy ještě čtveřice měla své role dobře rozdělené, on zvládl zahrát nejen nosné party téhle nadčasové pecky, ale zároveň vyťukat i Gahanova slůvka.



Je libo nátěr a nebo pohodu? Tak do Akropole!

Moc rád jsem oželel Beat Torrent v Lucerna Music Baru - víc než divočinu na gramofony jsem právě teď potřeboval pohladit a co na tom, že tenhle přednes netrval snad ani tři minuty? Vše podstatné bylo řečeno, jeho velký nástroj skvěle naladěn i nazvučen, prsty se mu nepletly a výsledkem tak byla zvonivá kompozice nikam nepospíchající a do srdce tolik sálající. Poslední zmáčknutá klapka, do ruky vzal mikrofon a přišel s ním blíže ke hraně pódia. Poděkoval za bouřlivé přijetí, kterého se mu už teď dostalo (mohlo by tomu ale s touhle klasikou vlastně být jinak?) a představil se nám. Francouz, který tak skvěle mluví anglicky, kdo by to jen čekal?! Rozumět mu bylo parádně, ovšem s takovýmhle přízvukem jeho jméno žádný z moderátorů Radia 1, který na vlně 91,9 MHz už zase vybral z jeho repertoáru Smells Like Teen Spirit od Nirvany, tak krásně nevyslovil. Až měl člověk pocit, že má tu čest s některým z jeho náhradníků. :) Na slavnou kapelu Kurta Cobaina samozřejmě také došlo, bez té by se asi žádný koncert neobešel a lidé by mohli chtít vrátit vstupné, ovšem všechno mělo svůj čas.



Maxence Cyrin? DJ s klavírem!

Už po chvíli se Maxence opět vztyčil, přišel do levého rohu pódia a bez špetky francouzského akcentu bůhvíproč přednesl do mikrofonu tento text: "Everynight with my star friends. We eat caviar and drink champage. Sniffing in the VIP area. We talk about Frank Sinatra... You know Frank Sinatra? He´s dead!" Jasně, vtipná to replika Miss Kittin, když řádila s pánem, který si říká The Hacker a důvod jeho recitace byl zřejmý ihned. Vrhl se ke klavíru, zabořil do něho ruce a také tuhle věc přičísnul k obrazu svému. Ne celou, ale jen její úryvek, protože do ní ještě stihl naroubovat Plastic Dreams od Jaydeeho a velmi obratně i Tainted Love od Seft Cell. To se mu ty jeho megamixy dělají, když si je vyrábí přímo na míru a jen na jeden jediný nástroj! :) Parádně přitom odhalil tu absolutní nezávislost pravačky na levačce. Každá si jela svým vlastním tempem – jedna tak vysoko předla, druhá si bručela pod fousy a tak skvěle to tomuhle nesourodému párečku spolu ladilo! Přijetí publika bylo větší a větší a o to více překvapil, když se už po dvaceti minutách sebral a utekl za oponu. Pravda, ty jednotlivé skladby byly tolik krátké, že jich během téhle chvilky stihl vystřídat, jako jiní za celý koncert a tak měl na tuhle pauzu přeci jen nárok...



"To znám, ale jak jen se to jmenuje?!"

Mohli jste mít sebelépe naposlouchané jeho album Modern Rhapsodies, kterým ho Laurent Garnier tolik zviditelnil, mohli jste mít naposlouchanou i jeho loňskou desku Novö Piano, přesto s každou další skladbou překvapoval. Tohle už bylo jako v nějakém televizním kvizu pro hudební fanoušky – zahrajeme ti na piáno známý kus a uhodni, jak se jmenuje! Nejednou se mi stalo, že jsem ten daný motiv znal a po celou tu dobu jeho interpretace, jsem si nemohl vzpomenout, jak se daná věc jmenuje, ach to byla muka. Nicméně Wake Me Up Before You Go Go od dua Wham!, kterou jsem si před pětadvaceti lety koupil v Jugošce na svém prvním vinylu, bych poznal asi i s posledními zbytky sluchu! :) Maxence do ní zpočátku luskal prsty a ostatní ho následovali, případně tleskali do rytmu a tak si neodpustil menší legrácku... Několikrát tuhle rozdováděnou skladbu, která v jeho podání zněla skoro jako doprovod pro němé černobílé grotesky, zastavil. To byl chaos panečku! Jedni luskali správně, druzí zcela mimo – už dávno neplatí, že co Čech, to muzikant. Pokaždé je upozornil na chybu a zkusil to znovu. A zase ne! A zase se nechytli. A pak se do úplného ticha ozval hlas zřejmě velké fanynky George Michaela: "Wejk Mý Ap..." a všichni se teď od srdce rozchechtali. :)S Where Is My Mind od Pixies zase předvedl, kterak se jako mávnutím kouzelného proutku může stát z uřvané skladby s kvílivou kytarou velmi uhlazené dílko.



Málem už tu Eifelovku nikdy nespatřil!

Hit zkrátka střídal hit, na některé se bohužel nedostalo, jiné byly příjemným a hlavně nečekaným překvapením a on stále dokazoval, že netřeba dalších nástrojů, netřeba projekce, netřeba ani nákladných světelných efektů na to, aby si člověk koncert užil. Stačí jen poslouchat, vzpomínat a nechat se unášet jedním nástrojem s mnoha možnostmi z rukou toho, kdo na něj opravdu umí hrát. Ještě několikrát si dal pauzu spojenou s dlouhým vytleskáváním a to úplně poslední pásmo zahájil krátce poté, co zakroutil hlavou a pronesl: "Já už se snad do té Paříže nikdy nedostanu..." s D.A.N.C.E. od jeho krajanů Justice. Také tahle skladba, která se klasikou ještě nestihla stát, tu zaznít musela. Jen další důkaz, že i elektrikářské hymny se dají dobře zužitkovat, když se to hodí na papír... Déle už ho však hrát nenechali, takže jen bouřlivé ovace od všech stojících a opouštění prostoru s tou úplně poslední silnou melodií na rtech. Myslíte, že se vrátí? Já si tím jsem jist, tohle se musí líbit každému. A bez ohledu na to, co zrovna poslouchá... Merci, Maxence! Merci, Petra!      

Video: Maxence Cyrin – Right Here, Right Now (Fatboy Slim cover) live @ EuroConnections       

foto: gonza gonza@techno.cz
video: monopohl1