REPORT
Report z EuroConnections s Jazzanova od Myclicka
Často na ten poslední Open Air Field vzpomínám, stejnou pohodu už jsem na našich fesťákách nikdy potom nezažil... Bylo půl třetí ráno a já se zahříval horkým čajem a ještě nevydanými Composty a Sonar Kollektivy, které tu roztáčeli pánové z kapely Jazzanova. Nádherný večer - stejně jako ten čtvrteční, Paul Randolph s basovkou na ramenou a s vizáží i hlasem Lennyho Kravitze živák neskutečně rozpumpoval a kdybyste měli nůž, pak byste si kus atmosféry i ukrojili. Mělo to však i stinnou stránku – do Clary Hill jsem se zamiloval až po uši a teď nějak nevím, co s tím. Tak snad za čtrnáct dnů v Bratislavě s růží a s památníčkem... :)
EuroConnections stále vlajkovou lodí Akropole!
Ať přemýšlím, jak přemýšlím, stále si nemohu vzpomenout – hostil už snad večírek série EuroConnections nějakého interpreta, před nímž by pak bylo vyloženě pusto a prázdno? Už tolik let přitahuje pozornost a nezřídka se stává, že ne zrovna každý má to štěstí, aby si ho také užil. To většinou v případě, když s koupí lístku až příliš dlouho otálí. Všichni ti, kteří si ve čtvrtek odpoledne už zase vyslechli na Radiu 1 jednu ze skladeb z posledního alba berlínského kolektivu, dostali tentokrát bonbónek s nepříjemnou pachutí – tak už je prý vyprodáno. :( Podle toho to také na místě deset minut před osmou vypadalo... Tady už snad musí být úplně všichni, kteří ten lupen mají! Narozdíl od nedávné akce Koncert na Měsíci i vystoupení Alvik byla tentokrát šatna funkční (takže příště podle hesla Kupte to všechno, pak si u nás můžete odložit i své boa) a dolů se následně spouštěl jeden svlečený za druhým. Tak tedy opět balkón, tam se snad chytnu... Chytnul, ale jen jednou rukou zábradlí - i tady nahoře už zbývalo jen pár posledních volných míst. Vážně netuším, v kolik hodin přesně muzikanti Sofajazz (tak před Touch And Go to byli Stay In Touch a před Jazzanovou Sofajazz, že by vážně podle jména?) vzali za své nástroje, ale byli už patřičně rozehraní.
Palác Akropolis aneb žižkovský dům, o němž už vychází knížky i DVDčka!
Ten tolik důležitý šmrnc jim s kytarou na barové židličce dodávala Veronika Diamant, jejíž dlouhé blonďaté vlásky vykukujíc zpod podobného baretu, jakým se u nás pyšnila Róisín Murphy, teď přesvítily i všechny ty silné reflektory na stropě. Jejich repertoár není vůbec špatný, snaží se, anglická výslovnost celkem v normě, přesto mám ale pocit, že v prostředí menšího baru by jim to slušelo o poznání více a tohle je setsakra velký sál. Zatím spíše vlažný potlesk, Veronika však působila sebejistě i přes svůj poměrně slabý hlásek a nepříliš široký hlasový rozsah, s každým dalším odzpívaným kusem však aplaus nabíral na síle. No jen si to zkuste předskočit zrovna Jazzanově á propos, být na místě dramaturga, koho byste nominovali vy, he? Čtyřčlenný band převyprávěl také ty něžné a nikam nepospíchající skladby Waiting a Like A Sleepy Butterfly, krátce před půl devátou se však vokalistka projevila i jako obratná moderátorka. "Vždyť jste říkala, že tady budou schody..." rozčísl ticho po aplausu díky pořadu Zátiší na R1 důvěrně známý hlas Jeronýma Janíčka. I on to teď musel obejít se svým doprovodem přes šatnu vystupujících, chvíli se pak na pódiu špičkovali na téma tloušťka a sportování vs. psaní, což působilo opravdu nepřipraveně a součástí tohoto večera se teď stala plánovaná vsuvka s představením knihy s prostým názvem Palác Akropolis a zároveň DVD s absolventským filmem Akráč.
"Tak aby bylo jasno - je jich šest, ale přijedou jen dva! Stačí?!"
Zatímco se u mikrofonu střídal autor s grafikem knihy, s majitelem Paláce Akropolis Pavlem Hurdou, s Tomášem Vorlem i s režisérkou Janou Počtovou, sama zpěvačka teď pro ty nejbližší listovala snad všemi ze tří stovek stránek publikace, která dokumentuje bohatý život jednoho žižkovského domu, jemuž musí být fanoušci hudby tolik vděční. Budou i po koncertu, který už se dovnitř do knížky bohužel nedostal? Chtělo to přestavbu pódia – alespoň drobnou. Na něj teď vtrhla četa dvaceti lidí, každý měl svůj úkol, každý šel najisto. Tohle uklidit, tamhle natáhnout kabel, připevnit tuhle věc, vyzkoušet toto a práce jim šla hezky od ruky... Tak ještě poslední úniky na toalety, naopak přísun posledních zásob tekutin – teprve teď jsme na vás připraveni, tak pojďte do toho! Můžete se vztekat sebevíc, ale nic s tím neuděláte a ty, jež tráví tolik hodin ve studiu, na turné prostě nedostanete. :( Groove Armada, jak už jsme se ostatně mohli přesvědčit, jezdí bez Andyho a Toma, Jazzanova vysílá jen dvě šestiny svého ansámblu. Takže bez Jirky Česneka zato však s Axelem Reinemerem, Stefanem Leiseringem a s dalšími šesti hráči po ruce a hlavně... S Clarou Hill! :) Pořadatel se pojistil a ještě před koncertem celé složení sestavy poctivě v tiskovkách vyjmenoval, jen tak se dá (snad) zabránit spílání a hněvu ve všech možných internetových diskuzích a v rozhořčených mailech. Na druhou stranu – to, že si sami autoři vyberou za sebe jen ty nejlepší hráče, kteří budou pak jejich dílo věrně reprezentovat, o tom nemůže být pochyb!
Bodejť by tak neřádil, když mu celá hruď hoří...
Tak konečně, hodinky ukazují tři čtvrtě na devět a to jsou oni! Vlastně ne... Jen nějaký pupkatý strejda v bílé košili, který bere do ruky jeden z mikrofonů. Teď to přijde, určitě má pro nás špatnou zprávu. :( Ne, naopak – měl jen vzácný dar od Boha, uměl už tolik nažhavené publikum nažhavit ještě o něco více. Nejprve neopomněl zmínit ten důležitý fakt o výjimečnosti tohoto koncertu po pouze sérii mnoha remixů, dvou studiových albech a pár předchozích zastávkách a teprve pak se nás naivně optal, zda jsme skutečně na tenhle koncert připraveni... Zadarmo to nebude, museli jsme si ho vyloženě vyřvat, teprve pak zmizel do zákulisí a sedm členů si obratem rozebralo volná místa na přeplněném pódiu. Tak copak tu dnes máme? Pro rok 2009 už nezbytné elektronické jablíčko, opravdické bicí, perkuse, nádherný kontrabas, ságo, trombón, kytaru, různá chřestítka a klávesy. Dva instrumentální kousky a máme je tu v záblescích "foťáků," kteří překvapivě nebyli po třech skladbách vykázáni jako obvykle, ale mohli směle dokumentovat celé vystoupení povedené berlínské sestavy. Ačkoliv má až neskutečně sametový hlásek, s nímž může soupeřit snad jen Bebel Gilberto, (dočkáme se jí na některém z dalších dílů?) hlavní hvězdou se nestala ta křehká Clara Hill, veškerou pozornost na sebe strhnul charismatický a nepřehlédnutelný Paul Randolph s vtipným náhrdelníkem z chilli papriček na až nezvykle holé hrudi. Jak ten dovede s hlasem pracovat!
Tak kdopak komu volal? :)
Co na tom, že Look What You´re Doin´To Me na albu Of The All Things zpívá Phonte, když to někdo umí, pak není nutné, aby s nimi další vzácný host cestoval. Zastoupil ho věrohodně, ale to ještě nerozbalil celý svůj rozsah! K tomu náležitě přispěla Little Bird, v níž se během těch pěti minut také nejméně pětkrát zcela změní nálada a na něm bylo, aby se s tím popral po svém. U téhle parádní balady se však hned v úvodu totálně odboural... Sotva se ponořil do vyzpívání prvních srdceryvných frází, ozvalo se do reproduktorů to velmi zřetelné vrnění mobilního telefonu. Neustávalo a on se najednou pěkně od plic uprostřed dalšího slůvka mohutně rozchechtal na celé kolo, teprve pak s cukajícími koutky tohle velmi citlivé dílko dokončil. :) Fistulí, kterou by jistě i takový Prince ocenil, si zase pohrával s textem Boom Klicky Boom Klack, v níž se také oběma vokalistům povedlo bez nátlaku i pár diváků v sále roztleskat do rytmu. K mé velké radosti tahle formace nevzpomínala pouze na loňskou desku, ale ohlédla se třeba také za jednou z těch úplně prvních skladeb. I v té směsi potu, levných i drahých parfémů a cigaretového kouře tu díky Fedime´s Flight, zavoněl i Karibik, Paula i Claru nahradil hlas samplovaný a není divu, že v té záplavě bubínků a cingrlátek občas na perkusích prsty Stefana Leiseringa udeřily o něco dříve, než bylo zdrávo. Tohle ve studiu snadno zamaskujete, ale s živáky už to bývá horší. :)
Komorní pro kapelu, tišší pro nedoslýchavé...
Paul pro změnu v těch kvílivých acidových riffech dokázal, nakolik je zdatným basákem. Jeho prsty předly těmi čtyřmi strunami stále dokola a stále přesně a možná, že právě v tomhle okamžiku vám to také došlo... Jindy by ta chvějící se struna div neutrhla hlavu, teď abyste ji spíše tušili. Jako kdyby zvukař pro tento večer zmáčkl z těch přednastavených variant tlačítko pro režim s názvem Komorní. Nebylo to nejhorší, ale Laurent Garnier tu v březnu dělal větší virvál, vždyť to rozvášněné publikum bez mikrofonů svým jekotem a pískotem tuhle partu odměňovalo téměř stejně hlasitě – pravda bylo nás víc. :) Věděl jsem přesně, s kterou skladbou postaví Clara mé neoholené chloupky do pozoru. Slastně při No Use z desky In Between přivírala oči, hlavně zpočátku frázovala trochu jinak, což je samozřejmě ku prospěchu věci a i tu největší lež jako věž byste jí teď uvěřili a všechno všecičko odkývali. :) Nádhera pro uši, nádhera pro oči – tak to má být! Až neskutečně rychle s nimi to hodinové objetí uteklo. Zbývalo jen deset minut do konce, když se jejich žoviální konferenciér přišel zeptat, zda o ten přídavek doopravdy stojíme. Co asi tak čekal kromě toho obrovského řevu, který se na něho okamžitě snesl? :) Tak kolik jich stihneme – jednu nebo dvě? Stal se zázrak!
"Nezlobte se, to prostě nešlo jen tak utnout..."
Ta poslední se všemi těmi sóly, na která se dostalo, měla téměř čtvrt hodiny a už od deseti se ten bílokošiláč snažil tuhle berlínskou grupu umlčet. Neviděli ho nebo dělali, že ho nevidí a kdyby své signály tak zuřivě nevysílal, mám pocit, že hrají ještě teď - tolik je to bavilo! Dobře naložený klávesák, který se po celou dobu koncertu smál od ucha k uchu teď ve stoje levou rukou dráždil bíločerné klapky synťáku Nord, v té pravé třímal krásnou trumpetu a sám se v tom levém rohu doplňoval... Tak ještě je postupně Paule všechny představit, nezapomenout na zvukaře, kterému se to takhle nastavené líbilo a pak už se nám jen za to vřelé přijetí hluboce ukloňte. :) Ano, tohle byli ti nejlepší muzikanti a já jsem moc rád, že až do čtvrt na jedenáct jsem mohl u toho být. Věřím, že všichni ti nájemníci v okolí, kterým hluk po desáté tolik vadí, stáli tentokrát u zdi s hrníčkem. Tohle se přece musí líbit úplně každému! Nezapomeňte, za čtrnáct dnů na festivalu Wilsonic nás čeká repete, jak rád si je dám znovu a pod širým nebem k tomu...
foto: gonza gonza@techno.cz, MHD mhd@techno.cz Tomáš Martinek info@tomasmartinek.cz, dlouhan
Kompletní fotoreporty naleznete zde:
http://techno.cz/foto/v/techno/gonza/090528_euroconnections_jazzanova_akropolis
http://www.rozhlas.cz/radiowave/musiccheck/_galerie/588328?type=image&pozice=1