Report z koncertu Alvik od Myclicka

Přes den zataženo, v noci roztaženo!

Přestože v úterý to sluníčko zpoza mraků vykukovalo velmi sporadicky a spíše to vypadalo na další propršený den, v Paláci Akropolis svítilo takřka non-stop. Už o deváté tu vypukl již patnáctý ročník Festivalu integrace Slunce, silná záře byla pro zasvěcené přislíbena také pro večerní představení. Přestože má Anya z Alvik afro jako uhel a s blonďatým přelivem ji asi hned tak neuvidíme, ten její úsměv je neuvěřitelně nakažlivý. Přidejte k tomu to její brebentění s občasnými chybičkami v češtině, která je ovšem stále lepší a lepší a máte jednu jistotu – ten závěr dne se zakaboněnou oblohou nad hlavou bude stát opravdu za to! Už tolikrát jsme se o tom na koncertech téhle povedené party mohli přesvědčit... Bude stejný jako před půl rokem? Bude ještě lepší? Či snad horší? :( To v tuhle chvíli netušil vůbec nikdo a pokud jste si na ně v úterý neudělali čas, pak se k vám dostanou pouze kusé informace od těch, kteří se ho zúčastnili. Já se vám pokusím shrnout fakta a takhle nějak jsem to na vlastní oči viděl a na vlastní uši slyšel, snad jsem se příliš nerozptyloval. :)

Za Alvik pospíchejte – vždycky!

Po jejich vystoupení loňském a předloňském už vím moc dobře, že Alvik jsou na těch samých prknech stejně nedočkaví jako Laurent Garnier, jako kdyby jim snad pálila chodidla... Raději jsem si pospíšil a už ve tři čtvrtě na osm vkročil do těch velkých modrých dveří, které byly tentokrát dokořán. Vzhledem k příznivé teplotě venku si to mohl tento palác dovolit. Tento palác si od května naopak nemůže dovolit platit šatnáře, o tom jsem se přesvědčil už ve čtvrtek minulého týdne. :( Tedy nic nového - bundu už zase do batohu a s batohem pak jako turista na výzvědy o patro níže. I přes otevřené dveře se tu dal vzduch překvapivě ukrajovat, tím členitým prostorem se teď potulovali ti, kteří také neponechali nic náhodě... Zvukař v sále si jen hlídal přednastavené knoflíky, aby mu za ně nikdo nezatáhl či neodborně nepootočil, mladík vedle něho teď domlouval pohyblivým obrázkům na displeji svého notebooku. Na pódiu pro fanoušky už důvěrně známé nástroje, v přesvícené místnosti pouze deset patnáct zvědavých a nedočkavých. Tak kdy?

Bylo jich šest – bude to stačit?

Přesně v osm pustil mistr zvuku s mocným knírem první něžnou skladbu s klavírem, která zafungovala výborně – ze všech chodeb a koutů, co jich jen tenhle prostor má, se teď stáhli i ostatní zvědavci a deset minut nato se na pódium vyhouplo všech šest účinkujících. Martin Valihora, před nímž jsem musel posledně tak hluboce smeknout, usedl za svou bubenickou soupravu do pravého zadního rohu, před ním vzal ten překrásný kontrabas do rukou neméně šikovný Per Tichý, mikádo vlevo si u kláves značky Nord poprvé rozhrnul norský Audun Nedrelid, blíže k pódiu na té samé straně si teď z výstavky plechových nástrojů vybral Bharata Rajnošek ten privilegovaný, kapelník Mishan mezitím zalistoval obsahem svého hard disku vzadu uprostřed a Anya? Pro tu byl samozřejmě určen mikrofon co nejblíže k hraně pódia... Na sobě opět nádherné šaty, odpočatá, rozesmátá, znovu celá zářila! Už v druhé The Wagon, která pochází z alba Breathing Geometry, jež se mi díky papírovému obalu pokaždé tak dobře hledá, jsem jí úlohu vokalistky opravdu nezáviděl...

My jsme byli zvědaví, ale také Anya umí být pěkně zvědavá...

Jak jen to dělá, že se v té změti ruchů, zvuků a samplů, které pod její hlas pod tlakem láduje Mishan, zatímco ji živí muzikanti ze všech stran zásobují ještě vlastními příspěvky, vůbec neztrácí? Jak jen se mezi tím vším orientuje, aby nic nepokazila a všechno to bez chybičky zazpívala? Nutno podotknout, že alespoň v té první polovině koncertu jsem měl pocit, že Anya nebyla se svým báječným hlasem tentokrát tolik hravá a ne úplně vždy ty koncovky poctivě dotahovala... Možná za to mohly ne úplně ideální podmínky na pódiu, vždyť několikrát solidárně poprosila za své kolegy pro jinou intenzitu toho kterého nástroje do monitorů a právě tohle byly momenty, kdy publikum zaručeně pobavila. "Jak se vám cítí?" optala se zcela bez zardění a dožadovala se odpovědi. I tentokrát si o pár minut později naprosto profesionálně přitáhla ty stydlivější fanoušky blíže, když upozornila na fakt, že všem těm fotografům dole necháváme až příliš volného místa k dispozici, to největší odlehčení však přišlo záhy. Nejdříve ji zajímalo, kolik diváků je pražských, kolik mimopražských, kolik "Slovanců" a pak se to stalo... Na úterní koncert si udělali čas také cizinci, tak kdopak z nich žije asi nejdál?

Čím více přírody, tím víc se vám chce ze sálu utéct...

Nakonec to vyhrál Mark z Kalifornie a ten si také nečekaně užil své dvě minutky slávy. Nejdříve byl vytažen na pódium, aby mu Anya mohla předat CDčko v jiném krásném obalu a následně se s nimi (a také s námi v pozadí) zásluhou Audunova fotoaparátu mohl zvěčnit. Snad se k tomu obrázku nějak propracuje, kontakt na sebe do mikrofonu samozřejmě neprozradil. :) I když... Před vchodem do sálu ležel papír s tužkou – kdo chtěl být součástí jejich mailing listu, ten se mohl upsat, tak třeba byl milý Mark prozíravý. Samostatnou kapitolou koncertů Alvik je projekce. To Francouz gyomh si tak rád hraje a na plátně rozbaluje pouze takový příběh, aby nevyrušoval, ale spíše citlivě doplňoval. Tentokrát mi přišla jeho obrazová show ještě více přírodnější a pro dokonalou vyváženost ještě více městská a to včetně tlupy tam a zpátky po přechodu s deštníky pochodujících chodců... Navíc množství těch přírodních motivů vyfasovalo příjemné okrasné rámy a teprve teď to tolik lákalo ven do voňavých lesů...  I tentokrát jsme se dočkali už důvěrně známých video snímků ke skladbám Crawling s tou jako z filmu SAW vystřiženou mechanickou loutkou, zalistovali jsme si oživlou knihou s názvem Final Next, v níž se objeví i ten slavný palác, v němž jsme právě pobývali, nechyběla ani Close s dámami s tolik rozdílnými charaktery, ovšem také svědky jedné neplánované premiéry jsme byli!

"Tohle už známe, ale dáme si to klidně znovu!"

Anya zmínila francouzské přátele, díky nimž byl tento krátký film realizován a opět člověk nevěděl, kam s očima dříve – má civět na plátno, kde se jeden zahrabaný muž odhrabává na povrch, aby nakonec držel svou milou za ruku a na čele jim svorně vyrostly květiny a nebo po očku pozorovat kapelu, jak se do svých nástrojů opírá? Hlavně Petr Tichý se opíral, respektive zvukař ho nechal opírat se – do strun, samozřejmě. :) Bylo to na hranici a velmi provokující! Petr také v jednom okamžiku na pódiu osiřel, to když vzala celá jeho levá část do zaječích a k ruce mu byl už jen Martin Valihora. Notovali si a hravě dokázali, že i šikovný hráč na kontrabas v závěsu se stejně šikovným bubeníkem jsou schopni dát dohromady písničku, která se dá poslouchat. Jen ti, co byli na stejném místě v říjnu, teď tušili, k čemu se schyluje... Petr brnkal stále méně a méně, pak ustoupil z dohledu úplně a Martin se stal sólistou. Každá z těch blan, každý z těch činelů dostaly ránu v jiném okamžiku – ruce se mu ve vzduchu jen míhaly a publikum se samozřejmě nechalo strhnout a k dalším a k dalším kombinacím ho povzbuzovalo. Zahrál to jinak, zahrál to parádně a Anya opět k mikrofonu přispěchala na poslední chvíli, aby bez přerušení navázala...

Tak zase na podzim? Řekněte ano...

Kdo studoval před příchodem tiskovku, ten byl informován, kdo se po informacích nepídí, ten necelé dvě hodiny mohl očekávat příchod hostů – marně! Ani Lindee, ani Tonya Graves, ani beatbox, nic takového. Pouze šest lidí, kteří do živé podoby převádějí materiál z jejich alb Breathing Geometry a Forms Apart. Mishan navíc Martinovi do řemesla nefušoval a jen občas polaskal kytaru, Anya byla stále milá a sršela humorem, v závěru se však rozpovídala natolik, že jsme málem o jednu písničku přišli... Pan kapelník vše zachránil: "Už jen minutku..." pravil jí teď přímo do ouška. Pochopila, v deset je tu konečná! Rychle zadrmolila pár zdvořilostních frází a svorně pak potěšili posledním kouskem, v němž se tak věrně na plátně převalovaly vlny, až jste nabyli dojmu, že domů odejdete mokří... Tak ještě výtečné mojito na Malé scéně, k němuž vám jedno CD pustí Tall a to druhé Blue a pak stále dokola a se svěží chutí máty a s hlavou plnou dojmů rovnou do peřin! Tak byl lepší křest nebo úterní koncert? A není to jedno?! Důležité je, že nás fanoušky nenechali Alvik zase celý rok čekat! Přesto ta jejich muzika podzimu sluší tak nějak víc...

foto: gonza gonza@techno.cz