Report z Elektry s Robertem Babiczem od Myclicka

V kolik se vlastně v Brně chodí do klubů?

Šatna, Maďaři, Orbith, zvuk, acid a rychlost se stávají nosnými pilíři reportu z květnové Elektry. Z které? Samozřejmě z té brněnské! Takže... V pět žluťáskem z Prahy, až ve čtvrt na devět zásluhou objížďky před Grandem, poté šalinou se startovním číslem 1 přímo před ten jahodový domeček s nápisem Fléda a s o poznání vtipnějším Fleder Mouse House. Všechny ty nálevny po cestě praskají ve švech a jejich nájemníci s přechodným místem pobytu jsou přitom zcela dobrovolně svědky kruté porážky od švédského mužstva. Noc je ještě mladá a žaludek prázdný... Nedalekou picérku Al Capone vám díky obsluze, cenám, tenkému těstu, ale hlavně skrze příjemnou zahrádku, která v parném létě určitě přijde vhod, musím teď jenom doporučit! Chodí se Brňáci do toho svého klubu bavit alespoň o něco dříve než v Praze? Toť otázka, naposledy jsem zde byl před dvěma a půl lety a o půlnoci už to tady slušně žilo. Zvolíme tedy nedočkavou jedenáctku, tak jako v Praze a postup je přitom úplně stejný. U hromotluků u vchodu nacucané razítko na zápěstí, teď si ještě odložit přebytečné ošacení... No jo, ale kam?

Trefa, s volnem teď někoho čekají 3 Tage Wach!

Po šatně je tu jenom ta památka - nikdo v ní. :( Tak holt budu zatím za opravdového turistu, třeba šatnáři ještě vyspávají... Pojďme na průzkum! V tom průchoďáku, který si teď vydobyl název Tranzistor bar stage se hned vedle vchodu na toalety divoce klátí vousáč Petr Pea. S 3 Tage Wach od Lützenkirchena upozorňuje buď na tři náročné klubům obětované dny před námi a nebo na již mílovými kroky blížící se Melt!. A přestože toto místo je bráno pouze jako to vedlejší, už teď si na nezájem tanečníků rozhodně nemůže stěžovat. Není jich sice tolik, ale poctivě se kroutí v bocích a v euforii zvedají ruce, tak brzy to v chilloutu v Roxy rozhodně nežije. Jak to však vypadá o pár metrů dále? Pohodlné gaučíky teď musí rozkládat váhu nezvaných hostů, kterým do levého ucha hraje úplně něco jiného, než do toho pravého... Ten zvuk v hlavním sále je přitom fantastický, stejně jako tempo, které tu udává jeden ze čtyř Maďarů, jež se tu během této noci představí – normální invaze! :) To snědý a usměvavý Chaab pro start večera zvolil odhadem těch 123 BPM! Kam také spěchat, když je v sále pouhých třicet potenciálních tanečníků?

Chaab aneb onečně úvodní set, který je opravdu úvodním setem...

Na chvilku si odložíte vaše zavazadla, o něž tu vůbec nikdo nestojí, stoupnete si doprostřed a už to s vámi začne šít... Tomuhle se prostě nedá odolat - hladina zvuku taková, aby vás netahala za uši a přitom jste bezpečně oddělili ty nejhlubší frekvence od těch nejvyšších. Jenom tak se tu ve stereu každý zvuk může přelévat ze strany na stranu, jenom tak může padat z výšky dolů na parket i s ozvěnou. Přesně tak, jak si to autor konkrétního tracku před časem ve studiu přál... Bublá to, syčí to, mručí to a vaše pusa se nevědomky roztahuje a tomuhle tempu také bezpečně stačíte, na vás se dnes čekat nebude! :) Ano, tak přesně o tohle už jsem tak dlouho stál, teď abych snad víkend co víkend utíkal do Brna na zvukovou lázeň za pár babek! Dvě a půl hodiny dostal tenhle sympaťák, aby se vyjádřil, v jeho tracklistu se mihl i můj oblíbenec Tony Lionni a on se přitom vyjadřoval velmi srozumitelně – mnohem lepší, než aby na nás hulákal tou svou hatmatilkou. Pokud jsme u maďarského zájezdu, Tomika si na tomto místě zaslouží poděkování za převzetí nedobrovolné role šatnáře. Po tom či té placeném či placené se totiž nadobro slehla zem a vzhledem k přibývajícímu počtu tanečníků se batoh na zádech jevil jako slušná provokace. :)

Robert Babicz: "Ne, v pohodě, jenom hřeben, jinak nic nepotřebuju..."

Zájemců o tanečky tu bylo opravdu hodně a po každé přepychové gradaci vděčně reagovali na první úder bicího automatu vzrušenými výkřiky. S posledními minutami odpočítávaného času Chaab maličko zrychlil a zatímco doteď to bylo učesané a vyumělkované jako na zakázku pro nějakou mixovanou kompilaci, v té poslední půlhodince jakoby spíše nějak přešlapoval na místě a ve své vyvýšené laboratoři bádal a objevoval. Do experimentů se nezvykle pustil i pražský Felix! o pár metrů vedle. Žádné podbízivé hitovky, které můžete slyšet na každém rohu, nic uřvaného, spíše touha po originalitě a nálezu nových možností... Robert Babicz byl zcela samostatný. Žádný manažér za zády, žádný houf nohsledů či obdivovatelek se zápisníčky. Z elegantního kufříčku tu s hodinovým předstihem elegantně rozmotal zásuvkového psa, poté rozkrojil elektronické jablíčko, připravil, nastavil, vyzkoušel a pak už se jen usadil do zadní části pódia, aby naslouchal svému předchůdci a trpělivě vyčkával na pokyn... Copak se mu asi tak honí hlavou, snad ne námět na další track? Vypadal spokojeně a odpočatě – máme se tedy na co těšit?

Odteď si musí každý klub koupit tachometr, jinak to nejde!

Rozhodně to bude vtipálek. Na tričku věrnou karikaturu sebe sama a v této uniformě se před diváky pět minut před tři čtvrtě na jednu konečně postavil. První Maďar večera tak získal deset minut k dobru! Za zády už mu konečně byla vyměněna ta, až na otáčející se velké kolo příliš statická projekce za poněkud potemnělé artefakty, stroboskopické efekty teď důkladně krájely prostor na kousíčky, uprostřed se valila hustá a voňavá mlha a za touto clonou se dal mistr do díla... Ano, české publikum opět nezklamalo, opět byla na programu večera rychlost, opět na povrch až příliš nápadně vypluly tři neduhy domácích clubberů – omezenost, nedostatek tolerance a úcty k hráči... "Rozjeď to už ku*va! Nandej nám to konečně!" Tyto a podobné hlášky tu byly pěkně nahlas ke slyšení už po deseti minutách jeho zatím příjemně zadumaného setu, ještě štěstí, že češtinu zcela určitě neovládá a že také odposlechy ho od podobných nespokojenců chránily. Optimální zvuk se však právě hledal. Zahájil totiž mnohem tišeji, následně mu pravá část sound systemu zcela vypadla a přivolaný technik teď hbitě pomáhal hledat chybu.

Nesnášíte kelímky? Vydejte se do Brna!

Nalezena, odstraněna – tak se ukaž, rozjeď to a nandej jim to... :) Rozjel a nandal, chvilku mu to však trvalo. Hlášku "Ladies & Gentlemen!" mezitím provokativně rozhazoval do panoramy toho přepychového zvukového zázemí a hojně vzpomínal i na svůj převlek let devadesátých, tedy Rob Acid. Bublavé i vrčivé devětsetdevítky a osmsetosmičky tak znovu a znovu dokazovaly, že šrotovné se jich ani v nejmenším netýká a ještě nám mají stále co říci. Ve zcela nahuštěném sále teď ještě odvážně proplouvala obsluha s tácky, aby sesbírala prázdné lahve a skleničky (ano čtete dobře, kelímkovou módu na Flédě neuznávají a krachující sklářský průmysl tu jako mesiáši podporují). Do rytmu tu teď s cigaretou máchal rukama kdekdo a před nápisem o zákazu kouření pouze slastně přivíral oči - Robert na tu pilu tlačil více a více. Sotva zaregistrovali tanečníci tu nezaměnitelnou smyčku slavné Dark Flower, stejně jako v Praze při setu Jorise Voorna, který ji obdařil tím parádním remixem, vděčně autora odměnili bojovým pokřikem a na svých dalších kreacích si dali zvláště záležet – chtěli si ji prostě užít naplno. Nálada v sále teď opravdu parádní a velmi žhavá! Přetáhl Chaab, přetáhl i on, tak ještě bootleg staré diskošky let osmdesátých a atmosférické outro do tak silných světel, že jsem si bonusově odnesl opálení jako od moře...

Jeden se uklidnil, druhý má ďábla v těle!

Pokud by vám někdo tvrdil, že DJ Orbith se podbízí, jak jen může a že se ty jeho kolovrátky vážně nedají poslouchat, nevěřte mu ani slovo a najděte si lepší kamarády. :( Dlouho jsem moravského veterána neslyšel a o to více mě překvapil! Robert Babicz nemohl po sobě získat lepšího nástupce... Razí aktuální zvuk, v němž všechno tak krásně tepe, cinká, šustí a syčí, zapomeňte tedy zcela na vokály i uvrčené přístroje, které mu tak dlouho dělaly společnost. I on upozornil s Underground Limbo od Ronalda Christopha, jak moc jsou teď pozouny v minimalu v kurzu a ještě je tu vlastně jedna změna. Je už takový... Takový... Dospělejší? Žádné přehnaně utleskané divadélko a ani po vzoru tranceových superstars do výšky nezvedá ruce, zkrátka a dobře krotí své emoce na uzdě. Pouští to, co má rád a naopak nic, za co by se snad musel jednou na stará kolena stydět – tohle mu prostě věříte! Ve srovnání s ním pak maďarští Collins & Behnam působili jako cirkusácké duo a zásluhu na tom měl právě ten druhý z nich. :( To on se tu v průběhu večera svévolně pasoval do role performera a snažil se svými opičkami po boku jednotlivých hráčů vyprovokovat diváky k nějakým reakcím.

Hi-Fista? I ty se vydej do Brna na výzkum!

Příliš se mu to nedařilo a zbytečně se ztrapňoval, jejich ranní set byl tak spíše o pantomimě než o oslavě kvalitní hudby. Stále se pletl svému zodpovědnějšímu kolegovi do řízení, zcela nesmyslně efektoval, ale o to více vyplazoval jazyk, korekcemi kroutil tak, aby vám na počkání veškeré sluchové ústrojí vypadlo z hlavy rovnou na parket a také mixy nebyly zrovna čisté jako prádlo vyndané z pračky... Navíc nová verze Garnierova Muže s červenou tváří mi teď a tady do konceptu večera příliš nezapadala. :( Co s tím? Vzdát to a raději na chvilku posedět u árenbíčkových videoklipů v předsálí. Hodinky byly stále k nezastavení, teď už se ta malá ručička přiblížila dokonce k pětce, v sále to poněkud prořídlo, Bar stage před chvílí ukončila svůj přímý přenos, tak zase rychle ke Grandu, ať si svůj pobyt nemusím vlastní chybou protáhnout. Zabořen do pohodlné sedačky jsem celou cestu přemítal o tom, co jsem zde právě prožil a už teď je mi jasné, že tady jsem rozhodně nebyl naposledy. Už kvůli tomu zvuku... Dejte si ho také!