REPORT
Report ze Zenu v Roxy od Čéši
Tak jsem se po velmi dlouhé době vydal na tuto noc, která má v Roxy za úkol nastínit, co se děje na poli progressive odnože elektronické hudby. Doma mám CD párty ZEN od Joela Einhorna a bylo to, a stále vlastně je, moje nejoblíbenější warm up CD co mám. Vždy jsem si ho pustil, než jsem někam vyrazil, příjemně jsem se u toho naladil, oblékl a vyrazil do víru noci...
Když jsem jel tuto sobotní noc opět do Roxy, putoval jsem opět sám a v metru, poslouchaje nějaké ty tracky z MP3, napadlo mě hodit do placu nějaké menší zamyšlení nad tím vším, co pro mne a pro nás znamená elektronická hudba. Proč jí vlastně tolik obětujeme? Každý večer o víkendech jezdíme do zakouřených klubů a ničíme si sluch. V noci "opouštíme" své partnery, rodinu a vyrážíme vstříc hudebním zážitkům. Proč je pro nás vlastně tohle všechno tak důležité?
Odpovědi se asi budou od každého z nás lišit, ale jedno je jisté. U každého z nás je to závislost. Ať už dlouhodobá nebo krátkodobá, prostě závislost zakořeněná někde v hloubi našeho mozku, nutící nás opakovat stále dokola tu samou činnost. Tou je chození na párty. Hudba pro mnohé lidi, co se chodí bavit, znamená hodně, pro mě, hned po rodině, znamená nejvíc. Hudba je to, co mi dělá dobře, hudba je také jedna z věcí, kterou bych nedokázal obětovat. Vím, že to zní jak nějaký špatný trip, ale nedalo mi to a když jsem seděl v metru a periferně sledoval míhající se kabely vodičů, došlo mi, že tahle cesta je mou xtou a stále se těším, stále mám to příjmené mrazení v žaludku a ten pocit toho, co se asi bude dít? Co tam asi budou hrát? Kdo tam asi zase bude? Mám to tak už dlouhá léta, kdysi jsem nedokázal třeba ani dospat noc před akcí. Teď už jsem větší, ale stále cítím, že je to ve mě ještě velmi silné a to je dobré znamení. Doufám, že i u vás je to podobně, čím víc to pro vás bude znamenat, tím déle u toho zůstanete a budete z toho mít potěšení. Proto vám píšu, těšte se, užívejte si ten krásný pocit z hudby, bavte se a nemyslete na nějaké starosti a nemějte předsudky, hudba je má odbourávat...
Po příchodu do Roxy v celkem brzkých hodinách, abych stihnul vstup do jedenácti, jsem viděl, že v klubu to prozatím bude jistit banda uřvaných turistů, pokřikujících nějaká opilecká cizojazyčná hesla. Brrrr, tohle nemusím, je to protivné…:o) Nevadí, procházím se a poslouchám setík prvního hrajícího DJe Da Moona. Hraje dost temný sound, hodně deepovou, ale taneční hudbu doplněnou o spoustu zvuků podrhující atmosféru začátku. Veselé melodie pro prázdný parket nejsou to pravé. Da Moon si hraní užíval a mě, i když v pár momentech zarazilo jak dlouho dokáže držet smyčku určitého beatu, celkem bavil. Mohl jsem se alespoň zastavit na baru, kouknout po známých a zkusit se pomalu roztancovat. Těsně před svým koncem už na parketu bylo pár desítek lidí a Da Moon je odměnil nesmrtelnou a i po letech stále tak moderní peckou od Laurenta Garniera "Men With The Red Face". Tento song jsem slyšel prvně už tak před 7-8 lety na CD mixovaném DJem Tvyksem a přiloženém u Tripmagu a má stále velkou sílu :)
Po Da Moonovi se za gramfony a CD přehrávače postavil DJ Martin Gredner a znatelně změnil styl, který se rozléhal klubem. Začal mnohem "veseleji" a na ZEN asi trošku trancověji, ale to se mi zdálo jen z počátku. Po chvilce odehraných beatů se již hezky šlapalo ve stylu, který je ZENu poněkud blíž. Martin Gredner za tu hodinku a půl odehrál super taneční setík, na který se tancovalo uplně samo. Publikum v celkem slušně zaplněné Roxy se bavilo a hezky potilo. Já, ačkoli dost osamocen, v poklidu hudby tancuji a poslouchám každou změnu, kterou nám Martin nachystal. Někdy se zastavím a koukám kolem sebe, všímám si detailů a představuji si, co se tu vlastně za ty léta mění a co je stále stejné. Roxy je prostě domov, druhý domov, kde se cítím tak dobře, tak bezpečně a v klidu. Martin dohrává a já si říkám, škoda že nepoznávám tracky trošku víc, mohl bych vám to i víc popsat.
Michael Burian mezitím už nějakou dobu byl na pódiu, musel si připravit klávesy a laptop na své speciální držáky. Má to vychytané, hezky uzpůsobené a připravené. Když začne hrát, je všem jasné, že hraje on. Má opravdu svůj specifický sound a tentokrát zahrál snad ještě lépe než naposledy v Retru. Koukám mu do monitoru a ve směsici barevných okýnek a mihotajících se grafů sleduji, jaké tracky vybere. Poznávám jen dnešní noc již po druhé hranou pecku od Garniera. Jo, taky prý zahrál nový track Davida Guetty, nevím název, ale hrál to například i Pete Tong na EC :o) Michael za to také umí vzít, chvílemi jsem mu nestačil tempem a lidi svým pískotem akorát dávali najevo, jak jsou spokojení. Je vidět, že lidem stačí i vystoupení našich DJs. Není sice tak narváno, ale k relaxaci a nějakému tomu pohybu je to postačující.
Ach jo, zase ta únava, nevím proč, ale přišla dřív, než jsem čekal, musím jít. Bohužel posledního hrajícího DJe, Romana Raie, již nemám na svém záznamníku. Odcházím, loučím se a těším se zase další víkendovou noc, naslyšenou...
